životopis

12. července 2011 v 20:57 |  Císařovna Alžběta
V roce 1837 přišla do Bavorska zima nečekaně brzy. Nevlídné počasí vydrželo až do Vánoc. V mnichovském paláci vévody Maxmiliána Josefa z Wittelsbachu na Ludwigstrasse vánoční nálada nepanovala, přestože byl už Štědrý den. Vévodovu manželku Marii Luisu čekal třetí porod. Po delším trpění se ve 22:43 hodin narodilo děvčátko, Alžběta Amálie Eugenie. V Maxově paláci, který se brzy stal jedním z nejzajímavějších v Mnichově, si ovšem na tak obřadná jména nepotrpěli a holčičce říkali prostě Sissi. Měla být dítětem Štěstěny. Narodila se v neděli na Štědrý den, a navíc už při narození měla jeden zub, "zub štěstí", jak se v Bavorsku říkávalo.
Že se z nenápadného miminka stane jednou osobnost světového, neměl o tomto Štědrém večeru nikdo tušení - nejméně ze všech čiperný otec, který se ostatně nikterak příliš nezajímal o politickou budoucnost evropských panovnických rodů. Čas aristokratů považoval za skončený. Sázel na demokratickou budoucnost, opřenou o republikánskou ústavu.
Roku 1834 koupil bavorský vévoda zámek Possenhofen, vzdálený asi třicet kilometrů od sídelního města. Velmi rychle se z něj stalo středisko návštěv a zábav. Sissi zde vyrůstala společně se svými sedmi sourozenci a prostými dětmi. Dobře jezdila na koni, plavala, lovila ryby, zlézala hory. Milovala svůj domov, především bavorské hory, Starnberské jezero a již zmiňovaný Possenhofen. Mluvila bavorským dialektem. Její vzdělání a společenské způsoby byly však velmi chatrné. Tak jako její otec a sourozenci vůbec nerespektovala ceremoniál a protokol.

Matka Ludovika pro svou druhou dceru Alžbětu už dlouho hledala vhodnou partii. Sissi stála ve stínu své mnohem krásnější, vzdělanější, vážnější a obdivovanější starší sestry Heleny. Ta se měla stát, podle tehdejší sňatkové politiky, životní partnerkou rakouského císaře. Představoval bezpochyby skvělou partii, snad dokonce nejlepší mezi evropskou šlechtou.
Budoucí pár František Josef a Helena se měl seznámit v letním císařském sídle Ischlu a zasnoubit se. Na významnou cestu do Solné vzala Ludovika s sebou i patnáctiletou Alžbětu, která jí momentálně dělala mnoho.
Zamilovala se totiž do jistého hraběte Richarda S. Idylka doznala rychlý konec. Mladík onemocněl a krátce na to zemřel. Sissi pro něj velmi truchlila. Zavírala se ve svém pokoji, kde plakala a psala básně. Cestou do Ischlu chtěla vévodkyně vytrhnout patnáctiletou dívku z její tesknoty. A doufala, že se Sissi sblíží s mladším bratrem Františka Josefa, arcivévodou Karlem Ludvíkem. Oba si již několik let dopisovali , posílali dárky, ba dokonce prstýnky. Karel Ludvík byl zřejmě do své sestřenice zamilován.
Císařovna Žofie, matka Františka Josefa, se velmi polekala, když její sestra se svými dcerami vystoupila z kočáru. Zjevily se v černém. Krom toho přijely pozdě, bez zavazadel a komorných. Záhada se ale rychle vyřešila. Všechny tři dámy přijížděly přímo z pohřbu jakési příbuzné a nestačily se převléknout z hlubokého smutku do šatů, patřičných pro tak radostnou příležitost, neboť vůz s garderobou a všemi služebnými ještě nedorazil.
Společnost se sešla při čaji. Z dopisů a deníkových záznamů všech přítomných vyplývá, že první setkání probíhalo velmi křečovitě. Rozhovor se jaksi nemohl rozproudit , dámy si nervózně popotahovaly róby a František Josef také neoplýval zvláštní výmluvností. Přes veškeré nepříjemnosti vypadala Sissi krásně a přirozeně. Černé upnuté šaty zdůrazňovaly její štíhlou postavu. Vedle ní vypadala Helena najednou velmi přísně a nuceně. Byla to na první pohled, že strany Františka Josefa určitě.
Následujícího dne pořádal František Josef v Ischlu velký ples, jehož slavnostní nádhera a nesmírná elegance uvedla po selsku vychované dcerky bavorského vévody nejprve do značných rozpaků. Císař dával zřetelně najevo, jak ho malá sestřenice fascinuje. Neustále na ni upíral pohled, několikrát ji vyzval k tanci a láskyplně přitom přehlížel, kterak je při valčíku nemotorná. Na konci plesu bylo všem jasné, že se Sissi stane novou rakouskou císařovnou.
Ráno 18.srpna 1853 se objevil František Josef v bílé důstojnické uniformě v hotelu svých bavorských příbuzných a oficiálně požádal o ruku své sestřenice Alžběty.
Říká se, že i Sissi jevila jasné známky zamilovanosti. "Kdo by nemohl milovat takového muže?" Tento výrok vkládá legenda do úst patnáctileté Wittelsbachovně.
V těchto šťastných dnech se Sissi také poprvé setkala s ženou, jež v budoucnu silně ovlivňovala všední život rakouské císařovny ve vídeňském Hofburgu. Hraběnka Žofie Esterházyová se po svatbě stala Alžbětinou nejvyšší hofmistryní. Bylo by čirým přeháněním, kdybychom snad chtěli tvrdit, že císařovna někdy pocítila vůči ní cosi na způsob lidské náklonnosti.
V posledních zásnubních dnech v Solné komoře bylo zřejmé, že Sissi a František Josef tvoří přímo čítankový pár, a vše nasvědčovalo tomu, že jejich manželskému štěstí nestojí nic v cestě. "Mám císaře tak ráda! Jen kdyby nebyl císař," stěžovala si Alžběta matce v podvědomé předtuše všech obtíží, které ji budou čekat po boku budoucího chotě.

Bezprostředně po návratu Ludoviky a jejích dvou dcer do Mnichova Possenhofenu se okamžitě přikročilo k svatebním přípravám.
Arcivévodkyně Žofie rychle pochopila, že bezstarostnou Sissi, vyrůstající v uvolněném ovzduší domu svého požitkářského a velkorysého otce, je třeba nejdříve pečlivě otesat a vybrousit, aby dostála nárokům, jež kladl dvůr na rakouskou císařovnu. Pravidla chování, která pro ni stanovila, zacházela až do nejmenších podrobností a mnohdy hraničila s beztaktností. Předpisy například obsahovaly i pokyny o pravidelné ranní velké toaletě.
Za samozřejmost považovala, že Sissi patřičně přizpůsobí svou garderobu nadcházejícímu přestěhování do Vídně. Obsah jejího mnichovského šatníku byl v očích budoucí tchyně nejen směšný, nýbrž přímo nepřístojný. Šaty, které Sissi až dosud nosila, byly z vídeňského hlediska vrcholem tupé provinciálnosti a v žádném případě by neobstály na náročném parketu Hofburgu jako ozdoba rakouské císařovny.
Vídeňský dvůr rovněž naléhal, aby se cosi podniklo se vzděláním budoucí císařovny. Mladá Wittelsbachovna byla přirozeně inteligentní, což císař velmi oceňoval, chyběla jí však znalost historie a zběhlost a pohotovost v konverzaci. Na pováženou byla i její zcela nedostatečná francouzština.
Vévoda Max pohotově zareagoval. Najal úctyhodný počet domácích učitelů, kteří dostali za úkol formou rychlokurzů odstranit mezery v Sissině vzdělání. Mimořádný důraz kladl na historii. Pro tento úkol zvolil profesora dějepisu hraběte Mailatha, pocházejícího z Uher. Jeho výuka byla velmi poutavá, protahovala se až dlouho do noci a zúčastňovali se jí dobrovolně i Sissini bratři. Přestože hlavním tématem měly být souvislosti rakouských dějin, řeč se často stáčela na útlak jeho uherských krajanů vídeňskou vládou. Důsledky byly dalekosáhlejší, než mohl vášnivý učitel tušit. Vzbudil v Alžbětě nadšení pro vše uherské, nadšení, jež hluboce zasáhlo politiku šedesátých let 19. století.


Svatba se konala 24.dubna ve staroslavném kostele sv. Augustina. Snoubenecký pár oddával kardinál Rauscher s osmdesáti biskupy. Když si František Josef a Alžběta vyměňovali snubní prsteny, rozezněly se v celé Vídni zvony. Podle tradice prokázání milosrdenství se František Josef pokusil snížit vnitropolitické , a proto vyhlásil amnestii pro téměř všechny politické vězně, kteří pobývali ve vězení od revoluce roku 1848. Na zmírnění bídy v těch provinciích říše, které nejtvrději postihla hospodářská krize, sáhl František Josef do soukromé pokladny a věnoval z ní 200 000 zlatých.
Bavorská princezna, jíž od chvíle, kdy řekla své "Ano", právoplatně náležel titul císařovny, dospěla nejpozději večer o svém svatebním dnu ke zjištění, že od této chvíle nemá sebemenší nárok na soukromý život. Dvořanům nezůstal samozřejmě utajen nepříliš šťastný průběh svatební noci. O čem se hovořilo ráno při snídani, jež se spolu s císařem a Sissi účastnila i arcivévodkyně, přesně nevíme. Je však známo, že se Františku Josefovi teprve třetí noc podařilo udělat ze Sissi ženu. I tato událost se oslavovala (tentokrát v nejužším rodinném kruhu).

Líbánky trávil císařský pár v neútulném prostředí zámku Laxenburg. Pro Sissi byly tyto týdny utrpením. Přes den byla sama vydána na pospas své tchyni, protože František Josef odjížděl každé ráno za vladařskými povinnostmi do Hofburgu. Vracel se až k večeři, při níž jim dělala společnost opět arcivévodkyně. Mladí novomanželé neměli takřka žádnou možnost být o samotě. Když se náhodou stalo, že Žofie neměla na pár hodin možnost přímé kontroly, nastoupila na její místo hraběnka Esterházyová. Velikou nelibost vyvolávala Sissina občasná nemotornost. Dvůr postrádal v jejích pohybech a v její chůzi eleganci.

Sissi se však nevzdávala ani po neradostných líbánkách. Sázela na předpokládané potomky. Ohlásilo se první těhotenství a v březnu 1855 přišla na svět dcera. Pokřtili ji Žofie a ani se Sissi nezeptali, zda souhlasí pro své první dítě se jménem nenáviděné tchyně. Ani nedostala příležitost, aby se o své nemluvňátko mohla postarat: arcivévodkyně zařídila vše potřebné už dávno před jeho narozením.
Sissiny naděje, že narození dítěte přiměje císaře, aby byl své ženě větší oporou a od matky si vytvořil jistý odstup, se tedy nesplnily. Malá Žofie vyrůstala prakticky jen pod dohledem své babičky. Když chtěla císařovna dcerku navštívit, musela požádat arcivévodkyni o svolení. Ani narození druhého dítěte nic nezměnilo. Gizela přišla na svět v červenci 1856. I ji hned odnesli do císařské "dětské komnaty" a vlastně ji tak vzali její matce.

Alžběta v těchto letech krutě trpěla skrytými výčitkami, že zůstává dynastii dlužná tak toužebně očekávaného následníka trůnu. Dvůr dával najevo zklamání. To vše značně škodilo jejímu zdraví - Sissi se po obou porodech jen velmi pomalu zotavovala. Františku Josefovi jistě nezůstalo utajeno, jak velice trpí jeho družka despotismem přísné arcivévodkyně. Avšak nepodnikl vůbec nic, co by posílilo Sissinu pozici u dvora. Přehlížel slzy své ženy a soustřeďoval se víc na její krásu.
Sissi, která přišla do Vídně jako velice mladá dívka, vyspěla zatím v mimořádně atraktivní ženu. Ještě vyrostla a svými 172 centimetry převyšovala o kousek svého muže. Vysoká štíhlá postava, dlouhé tmavě plavé vlasy, ušlechtilé rysy obličeje fascinovaly každého, kdo se s ní setkal. Především císaře, jenž ji něžně miloval, ale přesto nečinně přehlížel, jak pláče pro své děti.
K obratu došlo koncem léta roku 1856, kdy František Josef a Sissi navštívili dědičné země Korutansko a Štýrsko.
Tato cesta náleží bezpochyby k oněm několika šťastným kapitolám v historii jejich manželství. František Josef se opět změnil v něžného milence a Alžběta očividně s požitkem vychutnávala únik od přísné kontroly tchyně a dvora. Ve štýrských horách napsal císař své matce dopis, který ji nesmírně popudil. Z bezpečné vzdálenosti se monarcha, vyhýbající se úzkostlivě každému konfliktu, odvážil formulovat jednoznačný požadavek. Sebevědomě nařídil , aby byly děti odňaty z babičky a napříště ubytovány v bezprostřední blízkosti. Ačkoliv reagovala Žofie velmi podrážděně, František Josef se nedal zviklat. (Je třeba vzít v úvahu i to, že nemusel své matce čelit tváří v tvář.)
Nastala politická krize. Císař musel podnikat cesty v zájmu monarchie. Ne vždy ho Alžběta mohla doprovázet. Po návštěvě následovaly Uhry. V té době je Sissi ještě neznala, přesto pro ni už byly svým způsobem zaslíbenou zemí. Její nemilované tchyni se Maďaři hnusili. O důvod víc, proč k nim chovat sympatie.
Cesta do Budapešti začala na jaře roku 1857. Pro Sissi přinášela větší vzrušení než cesty předchozí, protože se jí podařilo prosadit, že si s sebou vezme děti. Arcivévodkyně Žofie sledovala cestovatelskou aktivitu své snachy s velkou nedůvěrou, neboť Alžběta se začínala měnit.
Uherská šlechta přijímala Sissi velmi příznivě. Předcházela jí totiž pověst, že na rozdíl od oficiální vídeňské politiky zastává liberální postoje. Vztahy mezi Rakouskem a Uhrami byly na počátku této cesty velmi napjaté. Příčiny je třeba hledat v chování vídeňského císaře během revoluce roku 1848.
Obavy z následků cesty, které chovala arcivévodkyně nebyly zcela bezdůvodné. Sissi vystupovala stále samostatněji a začala dokonce ovlivňovat císaře. V Budapešti se cítila jako ve městě svých.
Vedle oficiálních povinností při audiencích a recepcích zde měla opět možnost trávit volný čas na koňském hřbetě.
Jak radostně cesta začala, tak smutně skončila. Obě děti onemocněly. Malá Žofie dostávala tak těžké záchvaty horečky, až se všichni obávali o její život. Gizela, mladší z holčiček, se zotavila poměrně rychle, Žofii se však lékařům nepodařilo zachránit. Zemřela v náruči zoufalé matky 29. května 1857.
Návrat do Vídně probíhal ve znamení smutku a obav. Císařovnu trápily těžké deprese, neopouštěla své soukromé komnaty, celé dny proplakala, odmítala jídlo a zcela se uzavřela do sebe.

V zimě začala Sissi pociťovat příznaky dalšího těhotenství. 21. srpna 1858 pak nastala radostná událost. Císař triumfoval, Rakousko dostalo dědice trůnu, narodil se korunní princ Rudolf.
Pro Sissi ale byla tato šťastná událost začátkem těžkých časů. Těhotenství a porod jí citelně poškodily zdraví, beztak už podlomené hladovými kúrami.
Malého Rudolfa okamžitě odloučili od matky. Opět byl vychováván jen svou babičkou. Sissi už s konečnou platností vzdala boj s arcivévodkyní na právo výchovy svých dětí, stále více se vzdalovala rodinnému svazku. Začala si důsledně vytvářet svůj vlastní život. Nyní se zabývala pouze sama sebou a intenzívně pečovala o svou obdivovanou krásu.

František Josef, nyní muž v nejlepších letech, si vyhledával drobné zábavy, aby přišel na jiné myšlenky. Rozptýlení nacházel například v příležitostných krátkých dobrodružstvích s krásnými ženami. Sissi pochopila, že ji nerespektuje ani dvůr, ani manžel. Muselo tedy dojít k vypuknutí otevřené manželské krize. Když se dozvěděla o milostných aférkách svého muže, silně žárlila, ale ještě více ji zlobilo, že se dvůr stavěl k císařovým nevěrám pozitivně. Ona sama vůbec nepomýšlela na mimomanželské dobrodružství. Trpěla těžkými depresemi a našla si jakýsi únik v onemocnění.
Na podzim roku 1860 lékaři konstatovali povážlivý stav Alžbětiných plic. Nesměla zimu strávit ve Vídni, a tak se rozhodla, že se odejde vyléčit na Madeiru. Tam zůstala plných šest měsíců. Ihned po návratu domů ( v květnu 1861) však opět onemocněla. Teď již lékaři propadali panice. Mezi lidem se hovořilo o umírající císařovně. Tentokrát hledala Sissi útěchu a uzdravení na řeckém ostrově Korfu. Zotavování postupovalo velmi pomalu. Alžběta trpěla nechutenstvím a tělo jí poznamenaly otoky z hladu.
Když se císařovna vrátila o císařových narozeninách 18. srpna 1862 do Vídně, vypadala už zase úplně zdravá. Velice se ovšem změnila, rysy obličeje jí ztvrdly, návaly úzkosti však pominuly a působila sebejistěji než kdy předtím.
Dalším cílem jejích cest byly Uhry, přesněji venkovské panství Gödöllö nedaleko Budapešti. Zde, na venkově, se Alžběta nemusela ohlížet na dvorní protokol, zde mohla žít, jak chtěla - jednoduše, vesele, nekonvenčně. A především zde našla koně. Po překonané fyzické krizi našla Alžběta zotavení v jezdeckém sportu. Na projížďkách jí většinou doprovázel hrabě Mikuláš Esterházy.

Pod pseudonymem hraběnka Hohenembsová se Alžběta vypravila v létě 1874 do jižní Anglie, aby se zde dále zdokonalovala v umění parforsních honů. Tento pobyt byl pro Alžbětu ze sportovního hlediska tak vzrušující, že vzápětí po něm následoval další. V létě 1876 přikázala znovu balit zavazadla, tentokrát k delšímu prázdninovému pobytu na venkovském sídle Easton Neston v Towcesteru. Tady si najala i "trenéra", tehdy nejslavnějšího britského jezdce, zrzavého a pochopitelně skvěle vycvičeného anglického důstojníka kapitána Baye Middeltona.
Její touha po dokonalosti se teprve nyní pořádně probudila a císařovna se brzy zařadila k předním a obdivovaným evropským jezdkyním. Láska ke koním stála pochopitelně spoustu peněz. Kupovala si stále nová zvířata, dávala je zajíždět školenému personálu. Že František Josef zatím osaměle seděl ve Vídni a pokoušel se zadržet rozklad monarchie, nehrálo už v myšlenkovém světě jeho choti žádnou roli. I stesk po dětech projevovala jen velice uměřeně. Mnohem důležitější pro ni byli dobře ošetřovaní koně s kvalitně vybavenými stájemi.

V dřívějších letech trpěla Sissi vážnými chronickými chorobami, které by dnešní lékařská diagnostika označila souhrnným pojmem mentální anorexie, zato koncem sedmdesátých let byl její zdravotní stav vynikající. Jezdectví ji otužilo a zpevnilo jí svalstvo. Po častých nevolnostech nebylo už ani stopy, ba právě naopak. Alžběta se cítila v takové formě, že se přes varování příbuzenstva vydala v letech 1879 a 1880 opět na dlouhé jezdecké prázdniny. Tentokrát ovšem do Irska, neboť pobyty v Anglii jí znechutily neustálé nepříjemnosti s anglickým královským dvorem.

Tak, jak Sissi milovala Maďarsko, neměla ráda Čechy. Vše, co přicházelo z Prahy, bylo podle ní třeba přijímat s krajní opatrností. Alžběta cítila náklonnost k Maďarům už jen z pozice proti české šlechtě, udávající ve Vídni tón.
V šedesátých letech, kdy vrcholilo politické napětí Rakouska a jeho provincií, nasadila Sissi
veškerý svůj šarm a síly, jen aby se mohla podílet na formování budoucnosti monarchie. Alžbětiny cíle byly jasné a snadno čitelné: hrála na uherskou notu.
Byla na to dobře připravena. V tichosti se naučila téměř perfektně maďarsky - pouze z čisté sympatie k této zemi. Její horlivost a píle při učení uváděla všechny v úžas, neboť doposud se Alžběta s cizími jazyky vyrovnávala jen ztěžka.
V císařovnině zorném poli se objevila osobnost, jež měla mít nesmírně důležitý vliv v jejím budoucím životě. Byl to hrabě Gyula Andrássy. Tohoto muže Alžběta velmi obdivovala a platonicky milovala. Andrássy chtěl postavit vztahy mezi Uhrami a Rakouskem na úplně novou základnu a dosáhnout tím větší nezávislosti své vlasti na vídeňském Hofburgu. Dělal vše, aby Sissi nadchnul pro uherskou věc. Oba nakonec dosáhli svého. 8. června 1867 byl František Josef korunován uherským králem.
Sissi se nechala unášet takovými vlnami štěstí, že dokonce zatoužila po dalším dítěti. Deset měsíců po slavnostní korunovaci přivedla v dubnu 1868 v uherské metropoli na svět Marii Valerii. Do výchovy své nejmladší dcery se pustila s láskou, hraničící až s hysterií. Bylo to "maďarské dítě". Na rozdíl od obou starších dětí udržovala Alžběta s Marií Valerií po celý život tělesné styky, i když tato "maďarská dcera" nezdědila nic z náklonností své matky a svým smýšlením se později přibližovala spíš německým nacionálním proudům.

V této době Vídeň rozkvétala. Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších měst tehdejší Evropy. Když byla v květnu 1869 dokončena stavba Opery a stanoveno datum, kdy bude slavnostně otevřena Mozartovým "Donem Giovannim", dala Alžběta odpovědným činitelům vzkázat, že v tento den, dávno předem ohlášený a dohodnutý, nebude mít čas. Slavnostní zahájení se tedy muselo odložit, neboť bylo nezbytně nutné, aby se císařovna účastnila této události. Avšak i při tomto odloženém státním aktu se císařovna zaskvěla pouze svou nepřítomností.
Další urážkou vídeňské veřejnosti byla Světová výstava v květnu 1873. Sissi odmítala jakkoli spolupracovat. Neměla nejmenší chuť účastnit se všech těch slavností a audiencí, vždyť se při nich tolik nudila! Oč příjemnější a důležitější pro ni byla cesta do milovaných Uher, do hor a Ischlu. Její útěk před Světovou výstavou byl pro rakouskou říši o to trpnější, že spousta cizích hodnostářů ohlásila svou návštěvu jen proto, aby se mohla osobně seznámit s atraktivní císařovnou. Sissi nyní ve svých šestatřiceti letech rozkvetla do oslnivé krásy zralé ženy. Jak velké bylo asi zklamání hostů, když museli vzít zavděk jen Františkem Josefem!

Už od dětství se Sissi přátelila se svým bratrancem, pozdějším bavorským králem, Ludvíkem II. Oba si velmi rozuměli. Měli podobné názory: milovali krajinu, obdivovali umění, nenáviděli ceremoniál. Po Alžbětině svatbě si často dopisovali. Jejich vztah byl čistě přátelský.
Roku 1886 potkala Alžbětu těžká rána. Ludvíkovo tělo vylovili ze Starnberského jezera. Dodnes nikdo neví, proč a za jakých okolností se to stalo.

30. leden 1889 se stal nejčernějším dnem v dlouhé rodinné historii Habsburků. Toho dne zastřelil následník trůnu Rudolf nejprve svou milenku Mary Vetserovou a potom sebe. Vše se odehrálo na zámku Mayerling.
Sissi, jež se o tragédii dozvěděla jako první, se zpočátku podivuhodně ovládala. Sama na sebe vzala těžký úkol sdělit tuto strašlivou novinu císaři.
Ještě nebyl Rudolf ani pochován, a už došlo k vzájemnému obviňování. Alžběta ihned obvinila svou snachu Štěpánku a svou neteř Marii Larischovou. Vždy okamžitě viděla chyby druhých, své nikdy…

Pochmurné myšlenky na smrt zkalily i poslední roky Sissina života. V těchto letech už císařovna doslova neměla stání, na žádném místě se necítila delší dobu v bezpečí před světem ani sama
před sebou. Vnitřně rozervaná jezdila jako štvanec od města k městu, ze země do země. Hledala stále sebe samu a stále před sebou prchala. Naposledy se pokusila zakotvit na Korfu, svém zaslíbeném ostrově. S velkými finančními náklady si zde dala přes výhrady Františka Josefa postavit vlastní vilu. Dala jí jméno Achilleon po svém oblíbeném antickém hrdinovi. Vzápětí ji ale nabízela k prodeji. Najednou pociťovala Achilleon jako veliké břemeno.
Sissi se při svém neklidném bloudění Evropou vzdala vlastních či najatých vil. Ačkoli jí bylo už téměř šedesát let, ubytovávala se od nynějška výlučně v hotelích.
Císařovna si přála zůstat při svých cestách nepoznána. Její stárnoucí obličej už téměř nikdo nespatřil. Skrývala ho za vějířem nebo závojem.
Její krása, jíž neustále žila a přinášela jí nemalé oběti, zmizela v nenávratnu. To jistě neblaze působilo na její rozpoložení a k tomu se přidružily i vážné neduhy. Přehánění postních kúr poznamenalo její tělo otoky, ty jí znetvořily nohy. Pohybovala se stále s většími obtížemi. Mnohahodinové pochody, které tolik milovala, nepřipadaly už vůbec v úvahu. Nyní si mohla dopřát nanejvýš krátké procházky. Císařovnina touha po extrémní štíhlosti a s ní spojené hladovění jí podlomily natrvalo zdraví.

Když Sissi přicestovala v létě 1898 do Ischlu a pobyla zde čtrnáct dní s císařem, necítila se na dně jen po fyzické stránce, byla rovněž u konce svých duševních sil. A nikdo nevěděl, jak jí pomoci. V tomto neblahém stavu se rozhodla k další cestě - k své poslední cestě.
Tentokrát zamířila rakouská císařovna k Ženevskému jezeru. "Je to moje nejoblíbenější místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu a to mi dodává iluzi stavu skutečnému bytí," popsala kdysi jeho rozkošnou atmosféru.
Za bydliště si zvolila Montreux, kde už příležitostně pobývala s Františkem Josefem při svých krátkých cestách. Odtud se vypravila 9. září 1898 na návštěvu k baronce Julii Rothschildové, aby jí poděkovala za finanční podporu pro proslulý bankovní dům své sestry Marie. Doprovázela ji uherská hraběnka Sztarayová.
V Ženevě se rychle rozneslo, jak prominentní host se ubytoval v hotelu Beau Rivage, přestože Sissi cestovala inkognito. Doslechl se o tom i italský anarchista Luigi Lucheni.
Když císařovna 10. září v časných ranních hodinách opustila hotel, aby se vrátila pravidelnou linkovou lodí do Montreux, anarchista k ní mlčky přikročil, krátce jí pohlédl do obličeje a vrazil jí trojhranný pilník do srdce. Sissi upadla, rychle se ale znova vzpřímila a spěšně odkráčela na palubu parníku. Zhroutila se teprve při startu lodi. Uložili ji na provizorní lehátko sestavené ze sedadel. Všichni přítomní se domnívali, že se jedná o pouze náhodnou nevolnost. Avšak když omdlelé Sissi uvolnili oděv, objevili se stopy přesně mířeného bodnutí. Na záchranu již bylo pozdě. Rakouská císařovna zemřela při zpáteční cestě do hotelu. Bylo jí šedesát let.

Vraha okamžitě zatkli. Při prvním výslechu na policii vyšlo najevo, že Lucheni přijel do Ženevy vlastně proto, aby zabil vévodu orleánského, jehož návštěva byla na tento den ohlášena. Avšak vévoda se Ženevě vyhnul, právě ze strachu před atentátem. Italský anarchista nechtěl podnikat zbytečné cesty, a proto si vyhlédl jinou prominentní oběť - rakouskou císařovnu Alžbětu.
Luigi Lucheni byl odsouzen k doživotí, ale svůj čin pociťoval jako triumfální vítězství nad vládnoucím systémem.

"Nevíte, jak jsem tu ženu miloval," řekl František Josef kurýrovi, který mu přinesl zprávu o smrti císařovny. Pak usedl k psacímu stolu a napsal manifest s nadpisem "Mým národům".
Říká se, že i když ráno druhý de po její smrti seděl vdovec jako vždy u pracovního stolu, byl zdrcen. Neutěšilo ho ani to, že zemřela, tak, jak si přála: bezbolestně a rychle. Podle svého zvyku nedal na sobě nic znát. Pouze když vycházel z kapucínské hrobky, kam byla Sissi jako členka habsburské rodiny za přítomnosti osumdesáti biskupů uložena (i když si přála odpočívat na Korfu) pohladil její rakev. Vzápětí nato, ale pokáral příbuzného, arcivévodu Otu, že si na smuteční obřad oblékl obnošený kabát.

Sissi byla opravdu rozporuplná osobnost a zanechala po sobě mnoho otázek, na něž už asi nikdy nenalezneme odpověď…
ZDROJ: www.maturita.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fixta Fixta | Web | 1. prosince 2012 v 23:54 | Reagovat

Sisi zemřela kolem 14:00 hodiny odpolední

2 lalalaa lalalaa | 30. března 2015 v 13:26 | Reagovat

I ♥ sissi!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama